pondělí 13. dubna 2015

Odpouštím Ti, Leonarde...


Začíná den... Den D.
Leonard Peacock, podivínský kluk se směšným jménem a důležitou misí. Musí si ostříhat vlasy a naaranžovat je do lednice, rozdat dárečky zabalené v růžovém papíru, vzít starou nacistickou pistoli P-38, která se kamarádí s ovesnou kaší, prostřelit s ní hlavu svého überdementního spolužáka a pak i tu svou. No, znáte to, tímto způsobem slaví osmnácté narozeniny každý.

Chci, abyste věděli, že mě tahle kniha neuvěřitelným způsobem zasáhla. Na dobu neurčitou a na mnoha místech. Už dvacet čtyři hodin sedím s nepřítomným výrazem a přemýšlím o dospělosti. Autor, Matthew Quick, význam toho odporného slova vykreslil z pohledu člověka, který přestal věřit na maják štěstí. Leonard totiž zabloudil v moři utrpení. Přesto si chce užít alespoň jeden absolutně perfektní den, který by představoval sladkou tečku v jeho pochmurném životě. Ten den mu nic nezkazí...

Leonard mě provedl svou minulostí, přítomností a dokonce jsem natrefila i na dopisy z budoucnosti.

A přesně sedmdesát poznámek pod čarou vždy přispělo k navození té nejvíc nejsprávnější atmosféry. 

Jednotlivé střípky příběhu byly dávkovány s klasickou babičkovskou mírou. Tedy "přiměřeně". S mnohdy až černým humorem autor absolutně nenásilnou formou podsouvá názory a myšlenky, nad kterými by normálního člověka snad ani nenapadlo přemýšlet. Ale pak se zažerou do hlavy jako červici do jablíčka a ven se jim za žádnou cenu nechce.

"Stovky, možná tisíce večerů uplynou, aniž by se nám zapsaly do paměti. Neděsí vás to někdy? Co když si váš mozek špatně vybral a místo důležitých večerů uchoval ty nedůležité?"

Nevím proč, a možná to zní hloupě, ale po dočtení si připadám o kapku chytřejší a pravděpodobně připravena na onu slavnou dospělost. A nebo ne, sakra.

Uvědomila jsem si, že zbožňuju svou mamču, která by mi kdykoliv udělala banánové palačinky.
Uvědomila jsem si, že jsem skrz naskrz ateista.
Uvědomila jsem si, že jsem überdementský ignorant.
Uvědomila jsem si, že pokud maják štěstí opravdu existuje, je jen na mě, jakou cestou a jak rychle se k němu dopravím.
Prostě doufám.

Leonarda jsem si zamilovala a pak mi pomalu lámal srdce.
Ano.
Je to tak.
Ale..
ODPOUŠTÍM TI, LEONARDE. Úplně všechno.
Hlavně to, že jsi se mnou mával, jako bych byla plácačka na mouchy.

„Nejdřív tě budou ignorovat, pak se ti budou smát, pak proti tobě budou bojovat, nakonec zvítězíš.“
Smutně krásné, inspirující, velmi hlubokomyslné a s "velmi nečekaným" koncem, u kterého se zastavil čas. :)
Doporučuji!

6 komentářů:

  1. Doteraz som tejto knihe nejako pozornosť nevenovala, ale teraz ju chcem fakt čítať :D

    OdpovědětVymazat
  2. Paráda!! Původně jsem Leonarda úplně neplánovala, ale pak se začaly vynořovat celkem pozitivní ohlasy a po téhle recenzi je to jasné.Tuhle knížku musím mít :) A jsem ohromená, že na tebe tak zapůsobila :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Haha...
      a to jsem měla pocit, že jsem ho tím, co jsem napsala, nějak nedocenila. Hmm..

      A taky jsem ohromená .. pořád. :)) Úplně drsná kniha. Přečti ji.

      Vymazat
  3. Skvělá receze, moc jsem podle anotace nevěděla, jestli do ní jít nebo ne, ale moc hezky jsi to napsala a mě nalákala :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mockrát děkuji!
      Taková slůvka chvály, to si snad ani nezasloužím.
      Hmhm...
      Roste mi pyšný nosánek! :D

      Vymazat