čtvrtek 29. srpna 2013

Recenze - Marina

Název originálu: Marina

Autor: Carlos Ruiz Zafón
O Autorovi:
Carlos Ruiz Zafón se narodil a vyrostl v Barceloně. Navštěvoval katolickou školu Sarrià, která měla své sídlo ve městě s gotickým zámkem z červených pálených cihel, s věžemi a tajemnými uličkami, které podnítily jeho fantazii a radost z vyprávění příběhů.

Počet stran: 255
Nakladatelství: CooBoo
Vydáno: 2012

Anotace:
„Po patnácti letech se mi vrátila vzpomínka na ten den. Viděl jsem toho mladíka, jak se potuluje mlhou kolem nádraží Estación de Francia, a jméno Mariny mě znovu zasáhlo jako čerstvá rána. Každý z nás má ve své duši zamčené nějaké tajemství. A tohle je to moje.“ Píše se rok 1980 a mladý student Oskar Drai na jedné ze svých zasněných toulek potkává odvážnou Marinu. Společně se vydávají za záhadným znamením černého motýla. Nemají však ani tušení, jaké hrůzy na ně v temných uličkách Barcelony čekají.

"...Koneckonců, co je to za vědu, která dokáže vynést člověka na Měsíc, ale nedokáže každému lidskému tvoru přinést kousek chleba na stůl?"
"Možná, že problém nespočívá ve vědě, ale v lidech, kteří rozhodují o tom, jak ji využívat."

NĚCO MÁLO K DĚJI..

Příběh je psán mladým Oskarem Draiem, který je něco jako vypravěč svého příběhu. Žije v internátu v temných uličkách Barcelony, stejně jako já je školou povinný a jsem ráda, že i v roce 1980 děti do školy chodily nerady.

Celý život mu změní k nepoznání jedny "ukradené hodinky". Nemyslím to ve smyslu, jak to je teď u většiny knížek, že najde nějaké své super schopnosti nebo, že zjistí, že je vyvolený a musí zachránit svět. Nic takového. V tomhle je milý Oskar úplně obyčejný (a možná právě to ho dělá tolik výjimečného). Ty hodinky se totiž snaží vrátit a pozná Marinu, velmi odvážnou holku v jeho věku, jejího otce Germána a jejich kocoura Kafku (opravdu to není vrah bezmocných ptáčků). Ti žijou snad v nejstrašidelnějším domě, jaký Oskar viděl. On si vždycky přál zažít nějaké velké dobrodružství a ona si přála o nějakém jejím dobrodružstvím napsat knihu. 

A nebyla by to kniha, kdyby nějaké to dobrodružství nezažili. Společně. Žil byl jeden doktor, který si rád hrál s mrtvýma.. Ne, to není vtip. Marina s Oskarem najdou jeden starý skleník a v něm loutky, pár loutek, které měly například lidské vlasy, hrůzostrašné? A to je teprve začátek. Najdou staré album, pravděpodobně rodinné, ale z těch fotek...z těch mrazí v zádech. Jsou na nich lidé, kteří nejsou normální, jsou znetvoření, pravděpodobně se tak už narodili a někdo by se možná mohl stydět za to, jak se cítí při pohledu na ty fotky.. Ale kolem toho alba se točí všechno, pár lidí zmizlo, pár zemřelo, ale největší záhada zůstává odkrytá.

Milá Marino, teď máš o čem psát..

"Dobrý den, Kafko. Jestipak jsme dnes spáchali nějakou vraždu?"
Kocour mi odpověděl zavrněním a jako flegmatický majordom mě vedl zahradou dál až ke kašně.

HODNOCENÍ..

Ne vždy si čtu poděkování, ale tady jsem to udělala a jsem za to ráda. Hned pro mě to dílo mělo větší smysluplnost (po dočtení) a nějak jsem jednoduše chápala, co tím chtěl autor říct.

Moc, opravdu moc se mi líbí styl, kterým je ta knížka napsaná, je to opravdu jak z jiné doby. Nenajdete tam žádné pubertální výrazy, nadávky atd.. Spíš naopak, slova, která už běžně nikdo nepoužívá.

Do toho děje jsem se ale nedokázala vžít, něco mi tam vadilo, celé mi to připadalo, jako bych to pozorovala za zašpiněným sklem. Po polovině knížky to začalo být akčnější, výstižnější, duchaplnější, prostě děj začal konečně dávat smysl. A závěr byl naprosto dokonalý. Celou dobu si myslíte, že víte o co tam jde, ale potom zjistíte, že autorovi šlo celou dobu o něco jiného. (I když já věděla, jak to skončí - vědma jsem :oD )Dát do toho duši a myslím, že se mu to povedlo.

Nejlepší postavou byl pro mě rozhodně ten kocour. Jeho postoj "nejsem vrah, ale hodná kočička" příběhu dodávala hmm.. jiskru.

PS: Taky bych chtěla, aby pro mě někdo postavil katedrálu.

Celou dobu jsem byla přesvědčena, že dám 3 hvězdičky, ale ne.. Dávám 4!! 

Žádné komentáře:

Okomentovat